S „úbéčkem“ do Ománu – rozhovor s Daliborem Kozákem

Rozhovor byl připraven v roce 2019 pro časopis Cykloturistika, ve kterém si každý měsíc můžete přečíst podobné rozhovory a také spoustu cestopisů a tipů na krátké výlety i dlouhé výpravy.

Cesta za změnou

Radim Jebavý nám v dubnové Cykloturistice nadšeně vylíčil, jak byl omámen Ománem. Dnes se podíváme do pozadí akce, která v Ománu skončila a Daliborovi ve své podstatě změnila život. Dalibor žil několik let ve Velké Británii a pracoval na zajímavých pozicích v IT. Po návratu do Česka pokračoval ve své kariéře, ale v jednu chvíli se rozhodl, že se vydá na dlouho cyklo cestu do Asie. Dal výpověď a vyrazil. V jejím průběhu však dospěl k názoru, že se chce vrátit domů a začít žít tak, aby na podobnou cestu mohl vyrazit v podstatě kdykoliv. Jak se na výpravu, která trošku předčasně skončila na arabském poloostrově, připravoval a co všechno v jejím průběhu musel překonat? Vydejme se s ním na cestu, která mu změnila život. 

Jak si člověk vybere právě Írán a Omán jako cíl své cesty?
Já jsem původně chtěl jet do Asie, ale vyjel jsem až v červenci, a to už bych pak zimu strávil ve velehorách, což nešlo, tak jsem stejně jako mnozí jiní cyklisté zahnul v Íránu na jih a uklidil se do Ománu. Tam se stahuje spousta „dálkařů“ a v zimních měsících jich tam člověk potká opravdu hodně. A protože jsem to chtěl jet celé po vlastní ose, tak Írán byl prostě na cestě.

Co tě tak láká na Asii? Už jsi tam byl?
Mě láká to jiné. Když člověk jede po Evropě, tak je to více méně všechno stejné. Ale jakmile vyjedeš trošku dál, tak je tam teplo, jsou tam jiní lidé, rostou tam jiné rostliny, jiná zvířata. Ten styl života je zkrátka jinačí. A to mě právě láká. Poznat něco, co je u nás neobvyklé.

A která část Asie přesně? Přeci jen je to dost velký pojem.
Hlavně Čína. To je podle všeho mazec. Ale ještě jsem tam nebyl.

Proč jsi se nakonec vrátil domů a nepokračoval dále?
Rozhodl jsem, že je třeba pokračovat s normálním životem. Byl jsem více jak 200 dní pryč a vyzkoušel jsem si dlouhé cestování a vlastně jsem si uvědomil, že si kolo a bágly mohu sbalit kdykoliv a kdykoliv vyjet. Že prostě nemusím jet teď, celou dobu, kam až to půjde.

Delší dobu jsi žil v Anglii a pak tady u nás pracoval na zajímavých pozicích. Jak se to dá skloubit s půlroční cestou?
Když pracuješ a chceš jet na delší dobu, tak se to skloubit prostě nedá. Resp. se to dá skloubit výpovědí. To jsem udělal a teď po návratu se chystám, že budu pracovat sám na sebe. Připadá mi, že ta cesta byl takový mezník v mém životě, a že už nechci spadnout do toho, co bylo před tím. Všechny ty pracovní úvazky, šéf a kancelář. Od toho bych už rád dal ruce pryč.
Jak dlouho jsi se připravoval na tuto cestu? Především po stránce byrokratické?
Víza byla jednoduchá. Zašel jsem na íránskou ambasádu, odevzdal žádost a za týden si přišel pro vízum. Omán se dělá on-line. Větší problém je, pokud člověk chce jet na východ a na delší dobu a pokud chceš nějaké očkování, tak na to je třeba dbát a začít s tím docela brzo. Já jsem začal už skoro tři čtvrtě roku před odjezdem. Další věcí je pak byrokracie, která není až tak spojená se samotným cestováním, ale se životem, který má člověk tady v Česku. Je třeba skončit právě všechny ty úvazky, zařídit si ukončení sociálního a zdravotního pojištění. Zdravotní se třeba dá zrušit, ale člověk musí být pryč alespoň půl roku, a musí mít jiné komerční pojištění. To mě stálo asi deset tisíc na rok. Jde to zkrátka všechno vyřešit, ale chce to čas a oběhat všechny úřady.

Jsou někde třeba nějaké povinnosti hlásit se na úřadech i během cesty?
Ne, to ne. To už jen sedneš na kolo a točíš klikama až někam dojedeš. Přihlásil jsem se ale na českém Ministerstvu zahraničních věcí do systému Drozd (Dobrovolná registrace občanů České republiky při cestách do zahraničí).

Do Drozdu ses hlásil jen jednou s cílem své cesty, nebo jsi to během cesty také upravoval?
Myslím, že jsem to updatoval ve chvíli, kdy jsem se dostal do Iránu, protože původně jsem nevěděl, kdy tam budu a kam pojedu. A pak ještě v Ománu.

Sleduješ weby jiných cyklistů, kteří projeli danými zeměmi, nebo jsi členy nějakých facebookových skupin?
Na Facebooku jsem toho shlédl samozřejmě dost, ale co mě hodně inspirovalo byly dvě ženské. První je Korejka Jin, která píše blog na doméně universewithme.com a jede kolem světa. Dost mě inspirovaly její mapy, resp. místa, kterými jela. A druhou divou je pak Juddy Sherlog z Anglie, která toho taky spoustu projela a hodně o tom píše. Jsou to obě úžasné ženy.

Řešil jsi i nějaká bezpečnostní rizika. Irán přeci jen není z českého pohledu úplně bezpečná země.
Co se týče bezpečnosti, tak nejlepší obranou je dobrá nálada, optimistický přístup a úsměv na tváři. To mě fungovalo nejlépe a pořád. Jinak jsem měl před cestou strach třeba z divokých psů a vzal jsem si s sebou slzný plyn, ale dopadlo to tak, že veškerá zvířata, která jsem potkal se spíše starala o mě. Bylo to úplně v pohodě. V nejhorším stačilo zastavit a zařvat. Nebylo třeba to řešit nějak fyzicky, třeba házením kamenů.

Část trasy v Íránu jsi ale kvůli bezpečnosti jel s dalšími cyklisty. Co za tím tedy bylo?
To bylo spíše kvůli vodě, resp. kdyby člověk měl nějaký úraz, tak aby s ním někdo byl. Byl to úsek přes poušť z Yazdu do Bandar Abbasu a tam toho moc nejezdí. Jedeš vyprahlou pouští po rozbité cestě. Je to sice nádhera, občas nějaká vesnice, ale moc lidí tam prostě není.

Co to znamená, že tam auta moc nejezdí?
Bylo to tak pět až deset aut za den. Ta část byla fakt odlehlá. A proto jsme si ji také vybrali.

Mimochodem, jaké jsi používal mapy?
Měl jsem v mobilu „seznamácké“ mapy (Mapy.cz), které byly naprosto úžasné. Mnohokrát mě zavedly do naprosto nádherných míst. Měl jsem samozřejmě stažené mapové podklady do mobilu tak, abych mohl být off-line.

A co další aplikace?
Vedle Mapy.cz jsem pak hodně používal Instagram, protože Facebook v Íránu nefunguje.

Jak jsi vůbec řešil připojení k internetu?
Vždycky jsem si v dané zemi kupoval sim kartu. Co málo lidí ví je fakt, že když si v Íránu koupíš sim kartu, tak ti za 30 dní přestane fungovat. Resp. se ti zablokuje telefon pro použití v této zemi. Je to z toho důvodu, aby se omezil jejich nelegální dovoz. Proto je třeba telefon po měsíci zaregistrovat, což je poměrně šílená byrokracie, kterou jsem nakonec podstoupil, protože byl pro mě internet hodně důležitý. Je třeba zaplatit několik procent z ceny mobilu a není to zrovna málo. Šlo zhruba o 18 %.

Bylo těžké přijít na informaci, že taková registrace je třeba?
Člověk na začátku nic takového netuší, protože se o tom moc nepíše. Já jsem ale byl v Íránu dva a půl měsíce a telefon jsem potřeboval, takže jsem to řešit musel. Nejdříve jsem zkoušel kupovat různé další sim karty, protože jsem si myslel, že je to právě třeba jejich typem. Pak mi někde v obchodě nějak napověděli, že by to mohl být zablokovaný telefon, takže jsem zagooglil a zjistil jsem pravý důvod a co s tím mám dělat.

A co trajekt z Iránu do Dubaje? Jak ten funguje? Rezervuje se dopředu?
Jel jsem z Bandar Abbasu do Šarídžy, což je přístav hned vedle Dubaje. Trajekt jezdí zhruba dva až třikrát za týden, loď je to velká, čistá a doba plavby je 12 hodin. Ty jsem ale strávil celou dobu v kajutě, protože jsem měl střevní potíže. Lístky se dají běžně koupit, ale cena se liší. My jsme je kupovali za 3,2 milionu rialů, avšak normální cena je 6 nebo i 10 milionů. Je tedy dobré, když potkáš někoho místního a ten ti s nákupem pomůže. V tomto případě jsme třeba použili kontakt z Warmshowers.org.

To mě v Íránu překvapuje.
I v Íránu to šlo. Zhruba 15 nocí jsem tam u někoho spal a přes Warmshowers to bylo možná pět krát. Jinak to nebylo třeba. Původně jsem si totiž myslel, že jsou hotely v Íránu drahé, ale když tam dorazíš na kole a jsi mimo velkých center, a ještě dokážeš smlouvat, tak se celkem slušný hotel dá sehnat třeba za 5 EUR.

A jaká byla původní cena před smlouváním?
Když vidí, že jsi špinavý, nevyspalý, smradlavý a unavený, tak se to dá běžně usmlouvat i o 30 %.

A co v dalších zemích, jak tam se dalo smlouvat?
Vždycky trvá den nebo dva, než zjistíš, jak se ceny v dané zemi pohybují a na základě toho se pak dá smlouvat. Možné to bylo v Turecku, Íránu, Dubaji i v Ománu.

Musí to být také ekonomická změna mezi Iránem a Dubají. Jak se to projevuje?
To je „prda“. Írán byl nejlacinější zemí, ve kterém jsem kdy byl. Když jsem si zvykl tam fungovat, tak to bylo opravdu levné. Zato v Dubaji a v Ománu to pak bylo mnohem dražší. Je třeba ale říct, že ceny tam jsou zhruba stejné jako u nás, ale protože jsem před tím byl dva a půl měsíce v zemi, která funguje úplně jinak zvykl jsem si na jiné ceny a pak jsem byl překvapen. Já se vlastně do dnes dívám na hodnotu peněz úplně jinak. Když si dnes jdu u nás koupit jídlo a vidím, kolik za něj musím v restauraci zaplatit, tak mi na mysli pokaždé vyvstane, kolik to stálo v Íránu a napadne mě, proč je mezi tím tak velký rozdíl.

Jak se ti vůbec jezdilo v těchto arabských zemích na kole?
Jezdilo se tam celkem dobře. Ve všech zemích od Turecka až po Omán mají silnice se širokou vyasfaltovanou krajnicí, takže je to v pohodě. V Turecku a také v Íránu může cyklista dokonce na dálnici. Tam to nikdo neřeší. Ty silnice jsou zkrátka pro všechny a člověk tam má dost místa. Pro mě byla zážitkem íránská města. Třeba když jsem vjel do jeden a půl milionového Tabrízu nedaleko tureckých hranic, tak to bylo “maso”. Na pravidla se tam nijak moc nehraje, ale všichni jsou k sobě tak nějak ohleduplní, všichni jezdí všude, pořád a naráz. Chvilku mi trvalo, než jsem se do toho dostal, ale pak jsem si to užíval.

Takže pocit nebezpečí na začátku a euforie na konci?
Tak nějak. Mě to pak hodně bavilo. Kličkoval jsem mezi nimi a bylo to v pohodě. Oni jsou zkrátka zvyklí a dívají se kolem sebe. Mají sice jednu z největších úmrtností na silnicích, ale to je druhá věc. (smích)

Cítil ses v některé zemi v nebezpečí?
Ne. Veškeré země mi přišly hodně přátelské. Jak říkám, pokud se člověk usmívá a má dobrou náladu, tak prostě přitahuje podobné lidi.

A co naopak pohostinnost? Kde byla největší?
Jednoznačně v Íránu. Projevuje se to především tím, že když zastavíš, tak se kolem tebe hned srotí hromada lidí. Ze začátku je to fajn, ale postupem času to člověku začne trochu lézt na nervy, a proto také občas vyhledává jízdu v poušti.

V Íránu se hodně používá taarof, což je vlastně část jejich etikety. Člověk by měl, než přijme nabízený dar, třikrát odmítnout, a teprve pak může souhlasit s tím, že danou věc přijme. Funguje to tam ve velkém a všude. Třeba když chce člověk projít dveřmi, tak se nejdříve s druhým dohaduje, kdo projde první. Dochází tedy k tomu, že člověk si něco koupí a oni mu to často dají zadarmo. Zkrátka proto, že vidí, že jsi cyklista, namáháš se, něco úžasného děláš atd. Ale není to právě tak jednoduché, protože se do toho míchá právě taarof.

Bylo obtížné se po cestě stravovat, když jsi vegetarián?
Určitě je to možné. Byla to sice starost navíc, ale určitě to bylo možné, protože v každé zemi se dá pořídit ovoce a zelenina. Problém nastával ve chvíli, kdy si člověk chtěl dát jídlo v restauraci. Stávalo se mi, že jsem si objednal rýži s omáčkou s tím, že nechci maso, ale přesto tam plavaly kousky kuřecího. Následně jsem zjistil, že kuřecí ani ryby nepovažují za maso. Takže bylo třeba doslova vysvětlovat, že nejím maso, ryby ani kuřecí. Slovu vegetarián samozřejmě také často nerozumí. Běžné je, že když chce člověk polévku bez masa, tak to maso začnou z talíře odstraňovat, ale to samozřejmě není řešení.

Větší problémy asi nastávaly ve chvíli, kdy ti někdo nabízel jídlo z dobré vůle, že?
To ano. Třeba v Íránu se během náboženských svátků rozdávají v mešitách krabičky s jídlem. Často mi pak věřící vracející se domů z modlitby tyto krabičky nabízeli. Ale ono v nich zpravidla byla rýže s kuřecím. Dalo se vysvětlit, že to nejím a pak jsem většinou dostal alespoň nějaké ovoce. Když jsem u někoho přespával bylo to ještě horší. Na Warmshowers.org je do profilu možné napsat, že je člověk vegetarián, nebo to nějak decentně naznačit v žádosti o ubytování, ale cyklo hostitelů jsem zase až tak moc neměl. Jednou nebo dvakrát se mi stalo, že jsem nakonec maso snědl, abych situaci vyřešil bez zbytečných nepříjemností.

Kolik jsi toho ujel společně s jinými cyklisty? A byla to náhodná setkání?
Celkem dost. Třeba s jedním Polákem jsem se potkal před Yazdem v poušti a o chvíli později nás dostihli ještě dva Francouzi, takže jsme jeli ve čtyřech. A třeba právě v Yazdu je hotel, který má ubytování pro cyklisty na první tři dny zdarma, takže tam jsem potkal další lidi, a s některými z nich jsem pak jel skrz poušť do Bandar Abbasu.

Musel jsi se kvůli nim nějak omezovat, či se jim jakkoliv přizpůsobovat?
Samozřejmě, že jsme museli dělat kompromisy, ale tak nějak to fungovalo. Všichni byli otevření dobrodružství v poušti, takže to bylo celkem jednoduché. Je to ale rozhodně rozdíl. Před tím jel člověk pořád sám a najednou je součástí takové bandy. Ta dynamika jízdy se zkrátka liší. I místní lidé pak ke skupině přistupují jinak. Není tam potom až taková ta pohostinnost, ale skupina už je pak spíše atrakcí.

Jak jsi před cestou vybíral vybavení a je něco, co bys vyměnil?
Stan bych vyměnil. Člověk toho hodně přečte na nejrůznějších webech a fórech, aby věděl, s čím kdo jezdí, ale nakonec zjistíš, že by ti stačily ty nejlevnější věci. A většina lidí také tak jezdí, že mají spoustu toho nejzákladnějšího vybavení. Je důležitější vyrazit než si říkat, že nemám na pořádné vybavení. U stanu mi vadilo, že nebyl samonosný, což byl největší problém. Proto bych jej vyměnil.

Děkuji za rozhovor!

Jméno: Dalibor Kozák
Rok narození: 1976
Bydliště: Praha
Vzdělání: Střední v oblasti telekomunikací
Zaměstnání: na Skypu má status: „Unemloyed and free“ (nezaměstnaný a svobodný)
Kolo: UB.bike
Motto: Nebát se nových věcí